Krajiny vnitřní a vnější

Ztrácíme vnější krajinu. Znamená to, že se něco děje i s krajinou vnitřní…

Ne nadarmo se říká, že o nitru člověka nejvíc vypovídá pohled z okna jeho pokoje. A v tomto směru nejsou naše vyhlídky zrovna lichotivé – letitý nezájem o krajinu domova mnohde vyústil ve zjevnou degradaci jejího ducha. Soubor esejů geologa Václava Cílka o krásách České kotliny, která jen zdánlivě dříme pod vrstvami pradávných horotvorných dramat, vyniká hebkostí slov i posvátností prožitku, objevnými souvislostmi i aforistickými postřehy poutníka, jenž na cestě učinil to, co při soustředěné chůzi svedeme úplně všichni: vyzářil to nejlepší ze sebe sama. Autorovy úvahy ukazují, jak lze prostor kolem sebe znovu objevovat nejen ve prospěch přírody samé, ale také v zájmu vlastní duše. Vždyť bez krajiny není lidské paměti, a tedy ani skálopevné opory, že někam patříme. Je načase obnovit ztracenou rovnováhu, nechceme-li už brzy klepat u psychiatrů a přetlačovat se s tisícovkami dalších pacientů.

„Podle Cílkovy knihy si lze krásně plánovat trasy na místa, kolem kterých bychom jinak bez povšimnutí prošli (…), ke klidnému zamyšlení se nad tím, kdo jsme, kde a jak žijeme, a proč vlastně.“ –  Rita Kindlerová, iliteratura.cz

„Dnes je nemyslitelné, že by průměrně bohatý člověk složil svůj majetek do jedné truhlice či skříně, jak to bylo běžné ještě před druhou světovou válkou. Stejným způsobem, jako se naše domovy zaplnily věcmi a nábytkem, se zaplnila naše krajina různými kůlnami, garážemi a přístavbami, jež vesměs obsahují polofunkční haraburdí.“ – ukázka z knihy