Dlouhý pochod

Varování první. Varování druhé. Varování třetí... Smrt. 

Pravidla jsou až směšně jednoduchá. Zpomalíš? Zemřeš. Amerika blízké budoucnosti se dobře baví. Největší celospolečenskou událostí roku, kterou hltají miliony diváků u televizních obrazovek a davy šílících fanoušků podél silnic, je Dlouhý pochod. Na startovní čáru kdesi na hranicích státu Maine se staví sto pečlivě vybraných mladíků. Byli vybráni v celonárodní loterii a přišli zcela dobrovolně, poháněni naivní vidinou nekonečného bohatství a věčné slávy. Jejich úkol je zdánlivě prostý: jít. Den a noc, ve spalujícím slunci i v ledovém dešti, bez jídla, bez spánku, bez sebemenší možnosti si odpočinout. Jejich rychlost nesmí za žádných okolností klesnout pod čtyři míle za hodinu. Kdo zpomalí, dostane varování. Po třech varováních následuje jediný, přesně mířený výstřel z pušky vojáka, který jede na obrněném voze hned za nimi. Hra končí až ve chvíli, kdy devětadevadesát účastníků padne mrtvých k zemi. 

Šestnáctiletý Ray Garraty je jedním z nich. Během stovek nekonečných kilometrů horkého asfaltu utvoří s dalšími odsouzenými chlapci nečekaně silná, životní pouta. S horečkou v očích diskutují o životě, o prvních láskách, o bozích i o podstatě smrti, zatímco jejich spolubojovníci jeden po druhém v bolestech odpadávají. Z počátečního frajerství a vtipkování se velmi rychle rodí čirá, živočišná hrůza. Kdo vydrží nejdéle? Bude to zahořklý a cynický McVries, tajemný outsider Stebbins, nenávistí poháněný Barkovitch, nebo snad sám obyčejný Ray? 

Stephen King, píšící zde pod pseudonymem Richard Bachman, vytvořil ve své nejděsivější a nejsyrovější vizi mrazivý psychologický thriller, který položil pevné základy žánru dystopických her na přežití. Svůj vůbec první román začal psát v letech 1966–67 během prvního ročníku na University of Maine, asi osm let před vydáním Carrie. Dlouhý pochod nepředstavuje pouze ultimátní zkoušku fyzické odolnosti fiktivních postav, ale stává se i hlubokým morálním testem samotného čtenáře. Pusťte si audioknihu a zkuste s nimi na malou chvíli udržet krok. Ale dobře si pamatujte – na téhle silnici se nikdy nezastavuje… V roce 2025 byla uvedena do kin stejnojmenná filmová adaptace, ve které ztvárnil netradičně zápornou roli Mark Hamill. 

„Jen King dokáže napsat knížku o tom, jak banda kluků ‚jen‘ jde krajinou, a to tak, že se od toho nedá odtrhnout.“ – ze čtenářských ohlasů na Databazeknih.cz 

„Autor vás dusí do poslední stránky, do posledního kroku, do posledního výdechu.“ – ze čtenářských ohlasů na Databazeknih.cz 

„Je zřejmé, že román je metaforou války… Pro všechny zúčastněné je to nekonečné; nebo spíše – existuje jen jeden konec. A vítěz je naprosto zničený. Kingovi se daří vystihnout, jaké to asi musí být přežít, když je všude kolem vás v temnotě krev a výstřely a vaši přátelé umírají.“ – The Guardian 

„Jedním slovem neuvěřitelné. Silné dialogy. King je génius. Účastníci se nesmí zastavit, jinak je konec. Tak snadné to je. Jen King z toho mála napíše úžasnou knihu.“ – ze čtenářských ohlasů na Databazeknih.cz 

Garratyho napadlo, že vzpomínky jsou jako čára nakreslená do písku. Čím dál po ní jdete, tím je rozmazanější a hůř znatelná. Až nakonec nezůstane nic než hladký písek a ta černá díra nicoty, ze které jste vzešli. Vzpomínky jsou vždycky tak trochu jako tahle silnice. Tady je skutečná, pevná a hmatatelná.

Ale ta počáteční silnice, silnice z deváté ráno, ta už je hluboko vzadu a bezvýznamná.

Pochod už skoro překonal hranici padesáti mil. Rozneslo se, že až skutečně dojdou na padesátou míli, dorazí Major v džípu a přednese krátkou řeč. Garraty soudil, že to jsou nejspíš kecy.

Stoupali do dlouhého, strmého kopce a Garraty měl nutkání sundat si bundu. Neudělal to. Ale rozepnul si ji a pak šel asi minutu pozadu. Pomžikávala na něj světla Caribou a on si vzpomněl na Lotovu ženu, která se otočila a proměnila se v solný sloup.

– ukázka z knihy