Královské paměti Jiřího z Poděbrad

Kraloval jedné zemi, ale dvojímu lidu. A navzdory věčnému dvojímu ohni se postaral o to, aby doma konečně zavládl řád! 

Nabídka mistra Gutenberga vydat jeho vzpomínky čerstvě vynalezeným knihtiskem přiměla stárnoucího českého krále Jiřího (1420–1471) k politické i osobní bilanci. Záhy se proto v mysli vlivného muže vracíme až k bratrovražedné bitvě u Lipan a obléhání Roháčova hradu Sion, odkud zamlada odešel s ambiciózním snem: zajistit hospodářsky i věroučně rozvrácené vlasti konečně klid tím, že se o něj zasadí. Vlastnoručně. Coby umírněný kališník naštěstí syn někdejšího Žižkova válečníka svedl bojovat jak mečem, tak hlavou. Obratná diplomacie i umění včas vycítit dvojaké spády v táboře katolíků i utrakvistů mu vynesly post soudce, hejtmana landfrýdu boleslavského i východočeského a posléze funkci zemského správce a pobočníka nedospělého krále Ladislava Pohrobka, drženého Habsburky ve Vídni, aby Čechy krvácely ještě víc. Po Ladislavově náhlé smrti (1457) však přichází Jiříkova historická chvíle, přestože nemá žádoucí dynastickou krev, ba dokonce je podle pomlouvačů pochybného původu… Nebude tedy jeho zvolení do čela země vodou na mlýn Římu, kterému se kališnictví zajídá? A co na to jeho prozíravá druhá choť a moudrý šašek? 

Josef Bernard Prokop předkládá po Václavu Erbenovi další barvitý portrét výjimečného českého panovníka, proslulého nejen monumentální tělesnou konstrukcí, o níž vypovídá jezdecká socha před jeho sídlem v Poděbradech. První český král zvolený zemskými stavy a současně náš jediný panovník prohlášený papežskou kurií za „kacíře“ proslul v Evropě státnickou ideou, že země mají právo žít v míru a svorně. Středověk nestředověk, kalich nekalich. 

Osoby a obsazení:
Jiří z Kunštátu a Poděbrad, král český – Igor Bareš
Johana z Rožmitálu, královna česká – Antonie Talacková Barešová
Jan z Pálče řečený Pálček, šašek a rádce – Michal Zelenka

„Poslouchej, co říkají, pak sleduj, co dělají. Drž se moudrých lidí, ať mají v lásce kalich, nebo ne.“ To jsem si zapamatoval na celý život. (…) Převratné bylo zjištění, že vyřčené slovo odlétlo a skutečnost byla jiná. Nejprve mě to rozčilovalo. Po mně chtějí, abych udělal, co slíbím, a sami…? Ale pak mi začalo docházet, že je zapotřebí dobrat se smyslu, který kdesi uvnitř povídání je. Není důležité, co kdo říká, ale s jakým úmyslem. Není tolik důležité, jak jeho pravda vypadá, ale jak ji dovede obhájit.“ – ukázka z textu

„Důležité je dosáhnout, čeho chceme. Svědomí můžeme zpytovat potom!“ „Budu si to pamatovat, pane…“ Zasmál se, pochopil. „Nás dvou se to snad netýká… Válka snad už skončila… Snad už bude klid, snad už se snesou vedle sebe podjednou i podobojí.“ Vzpomněl jsem na strýcova slova. „Pane, když mohou katolíci a kališníci vedle sebe bojovat, proč by nemohli vedle sebe i žít?“ – ukázka z textu