Krvavá lázeň

Počíná se dobrodružné putování Fina Mikaela Karvajalky křesťanskou Evropou v dobách vrcholné renesance… 

Z daleké severní země, již kosmografové znají pod jménem Finlandia, prchají dva mladíci – písař Mikael, který pro svůj nemanželský původ nemůže pomýšlet na církevní kariéru, a jeho věrný druh, na první pohled prostoduchý silák Antti – do Evropy zmítané náboženskými a mocenskými boji. Zažívají veselý studentský život na pařížské Sorbonně, v Německu se zaplétají do bojů selské války, vyvolané reformací Martina Luthera, z bolestné blízkosti sledují kruté mučení obětí čarodějnických procesů a účastní se barbarského vyplenění Říma vzbouřenými žoldnéři habsburského císaře Karla V. Jejich nesmírně barvitá a poutavě vylíčená cesta neznámými končinami zahrnuje pikle, intriky a protivenství, množství krásných žen i hledání naděje a lásky ve světě často velmi bezútěšném. Vlivem nabytých zkušeností a ztracených iluzí se z naivního Mikaela stává muž mající přehled o nespravedlivých a krutých poměrech, jež vládnou v lidské společnosti.   

Dvojici historických románů z první poloviny 16. století, nazvaných Krvavá lázeň a Šťastná hvězda, napsal slavný finský spisovatel nedlouho po světovém úspěchu Egypťana Sinuheta. Sám Waltari měl příběh o putování nevšedního páru hrdinů, nezřídka přirovnávaných k Donu Quijotovi a Sancho Panzovi, v křesťanských a později islámských zemích ze všech svých historických próz nejraději. 

„Waltari je opět silný ve vykreslení atmosféry a postav. Díky jeho talentu se historické události prokrvují emocemi a vášněmi.“ – ze čtenářských ohlasů na Databazeknih.cz 

„Minimálně na úrovni Egypťana Sinuheta, možná ještě lepší.“ – ze čtenářských ohlasů na Databazeknih.cz 

„Mikael je můj oblíbený hrdina. Spolu s pokračováním Šťastná hvězda asi to nejlepší od Waltariho.“ – ze čtenářských ohlasů na Databazeknih.cz 

Kníže Jan pak rychle vstal, nastavil mi ruku k políbení, odešel z místnosti a dopis, který jsem mu přinesl, nechal otevřený na stole, aby si jej mohl doktor Luther přečíst. Zatímco jsem čekal na toho velikána, jehož sláva se během několika let rozlétla po celém Německu a odtud i do těch nejvzdálenějších zemí, roztřásl mě strach, bál jsem se setkání s ním víc než setkání s dobrým a laskavým knížetem. Věděl jsem totiž, že čím je doktor Luther slavnější a proslulejší, tím prudčeji a zlostněji se chová ke svým protivníkům.  Pokud se teď, v rozporu s dopisem, který sedlákům adresoval na jaře, vskutku obrátil proti nim a považuje Müntzera za falšovatele svého učení, soudil jsem, že mě čeká kázání, při němž mi zdaleka nebude do smíchu, a začal jsem už litovat, že jsem tak lehkovážně dovolil, aby mě Antti opustil, neboť jsem měl strach, že se na mě mohutný doktor vrhne a bude se snažit v mém těle zaškrtit Müntzera.

Bál jsem se ovšem zbytečně, jak se ukázalo. Velký učitel přišel se širokým doktorským baretem na hlavě, s prsty pokaňkanými inkoustem a s popsanými listy v rukou. Mával jimi kolem sebe, aby inkoust oschl. Skvrnu od inkoustu měl i na širokém obličeji. Bylo jasné, že přerušil spěšnou práci, aby se se mnou setkal, neboť očima stále ještě přejížděl napsaný text a sám pro sebe se usmíval, i když jeho pobrukování a úsměv neslibovaly nic dobrého. Měl jsem proto chvilku času si ho v klidu prohlédnout. Nebyl to už ten hubený mnich napjatého obličeje, předčasně zestárlý přemýšlením o složitých věcech, který sám a bez pomoci povstal proti papeži a proti císařovi a jehož jsem znal z obrázků, rozšířených po celém Německu. Stál přede mnou tlustý, silný muž v plné síle s hrozivě pevnou bradou a planoucími tvářemi. Bradu měl skutečně jako ze železa, mě však oslovil poměrně vlídně:

„Ach, chlapče nebohý, do jaké ďábelské pasti ses to nechal chytit! Budeš synem pekel, jestli se z toho čertova chléva včas nevyvlékneš. Tvůj obličej však je čistý a jasný a jistě nejsi sám vinen svým bludem, to pekelný duch, sužující Německo, tě svedl na scestí.“

– ukázka z knihy