Ničema

„Byla jsem ničema, boží trest. A nevěděla jsem o tom.“ 

Počátkem léta 1940 je Maddalena už čtyři dlouhé roky zavřená v blázinci, fašistická Itálie vstupuje na duceho rozkaz do války a v městečku Monza utíká sedmnáctiletá Francesca z domova. Zjistila totiž, že její otec, kterému po celou dobu svěřovala své dopisy adresované bolestně postrádané přítelkyni, jejíž uvěznění si klade za vinu, ani jeden z listů neodeslal. Francesca však nehodlá nechvalně proslulou Darebu nechat na holičkách – na rozdíl od její vlastní rodiny i většiny obyvatel italského maloměsta. Pro kamarádčino osvobození je ochotna udělat cokoliv, bez ohledu na pozdvižení, které její urputné a zdánlivě beznadějné snažení doprovází. Není však představa, že se domů vrátí stará Maddalena, zoufale naivní? Přežije jejich přátelství několikaleté odloučení a přestálé utrpení? A jaký osud čeká Francescu a Maddalenu ve společnosti ovládané předsudky, ideologií a strachem? 

Volné pokračování bestselleru Dareba přináší silný příběh o přátelství, vzdoru a hledání svého místa ve světě zmítaném válkou a nenávistí. Příběh inspirovaný skutečnými osudy žen, které ve fašistické Itálii trpěly kvůli své odvaze nebýt poslušnými a mírnými loutkami. 

„Příběh o zradě, skutečném přátelství, fašistické brutalitě i odolnosti žen.“ – La Reppublica Robinson 

„Do textu jsem vložila mnoho ze svých úzkostí a pocitů. Zkušenost dívek z roku 1930 je univerzální i pro dnešní dívky. Rozdíl je v tom, že ve třicátých letech bylo dospívání mnohem bolestnější a osamělejší. O tělesnosti a intimitě se doma striktně mlčelo, což v dívkách vyvolávalo stud a pocit viny.“ – z autorčina rozhovoru pro ČT art 

„To víš, že ji ze začátku nemohl dokonce ani nikdo navštěvovat? V osmatřicátém se mi podařilo zajistit pro ni prohlídku u obvodního lékaře, aby jí mohl vystavit novou diagnózu.“ Hořce se zasmál. „A víš, co udělala? Málem mu ukousla článek prstu! Situace se tím poněkud zkomplikovala. Což si asi dokážeš představit.“

„Ukousla?“

Matteo přikývl. Hrozně dlouho jsme mlčeli. Pak pohřebním hlasem zašeptal: „Vůbec nevíme, co tam z ní zbylo.“

„Stejně se o to ale musíme pokusit.“

„Samozřejmě že jo,“ odpověděl, jako bych řekla něco nad slunce jasného; vrhl na mně výsměšný pohled. „Co ty sis vlastně myslela? Že si sem jen tak nakráčíš a všechno vyřešíš? Že federálnímu tajemníkovi trochu zalichotíš a on kvůli tomu zruší rozsudek? Nebo že padneš na kolena před prefektem a budeš ho úpěnlivě prosit, aby zavřel všechny blázince v Brianze a jejich pacienty ať si vezme k sobě domů? Já se Maddaleně snažím pomoct už roky. Sám a tajně.“

„A proč to teď říkáš mně?“

„Nikdy jsem tě neměl v lásce. Ale máš ji ráda. A to mi stačí.“

Byla jsem nucena dát mu za pravdu: vypadalo to, že jsme jediní, komu na ní pořád záleží. My, kteří bychom za jeden její pohled, za jediné slovo uznání, přešli se zavřenýma očima po balustrádě Lvího mostu. My, kteří jsme bývali její Darebové.

– ukázka z knihy