Poslední kmotr

Krvavý byznys smí mít jediného vůdce. Přebytečné čeká svaté přijímání bez hostie, bez vína a bez slitování.

Mafiánský don Domenico Clericuzio byl v přesladkých letech šedesátých natolik prozíravý, že dal včas vystřílet elitu konkurenčního klanu z Bronxu. Současně rozhodl, že pro špičky organizovaného zločinu v USA bude přínosnější, zaměří-li se v zájmu pokojného image na vrcholový management herního a filmového průmyslu. Pětadvacet let od strategického zasedání je zřejmé, že taktika v Las Vegas i v Hollywoodu Clericuziovým vyšla. A kdo by se chtěl famiglii s bigotními katolickými kořeny protivit, bude umlčen v obřadu „svatého přijímání“. Jenže na prahu milénia i zazobanou říši čeká generační obměna a rozhodnutí, kdo pod Domenicovým patronátem udělá na dvoře pořádek. Bude to jeho vnuk Dante, naoko poděs provokující směšnými čepičkami, zato v hloubi duše kruťas, který nejde pro bouchačku daleko? Nebo prasynovec Cross, spořádaný ředitel lasvegaského hotelu Xanadu, kde své miliony prohrává smetánka z řad úplatných politiků i nafoukanců z továrny na sny? Zrovna se totiž zapletl s krasavicí v nesnázích, před čímž ho stárnoucí don vždycky varoval. Přebytečný bude muset z kola ven a při umlčujícím obřadu si zrovna nelokne mešního vína…

Autor Kmotra je znovu v záviděníhodné formě. I tato románová freska Maria Puza o kolotoči zabíjení se dočkala adaptace. Hlavní role ve stejnojmenné minisérii ztvárnili Danny Aiello, Rory Cochrane, Joe Mantegna a Jason Gedrick.

„Puzovy letopisy americké zločinnosti dospěly do epochy, kdy se bavíme až k smrti. A to doslova. I v polopřítmí plném velkých a ještě větších gaunerů se však najde ‚černá ovce‘, která otestuje jeho morální meze.“ – Frankfurter Allgemeine

„Veskrze kousavý portrét filmové branže je přetřen satirickým pozlátkem, jaké nebylo k vidění ode Dne kobylek Nathanaela Westa. Vtipu je v něm srovnatelně, jen krve tudy protečou celé řeky a byzantinské manipulace ovládají scénu div ne jako v paláci Medicejských.“ – Publishers Weekly

„Při charakterizaci chladnokrevných zločinců v oblecích od Armaniho se dostane i na obžalobu těch, kdo s dokonale zrekonstruovaným chrupem dojí z druhých bezpracné zisky. (…) Autor sám se vtělil do postavy Ernesta Vaila, romanopisce a scenáristy vykořisťovaného šíbry Hollywoodu, který vážně uvažuje o tom, že spáchá sebevraždu, aby pozůstalým plynuly jakžtakž spravedlivé tantiémy.“ – The New York Times

„Don si však dobře uvědomoval, že láska, jakkoliv hluboká, je cit, na který nelze sázet. Láska neznamená vděčnost ani z ní nevyplývá poslušnost. Láska ještě nepřináší harmonii, které se tomuto složitému světu nedostává. Nikdo to neznal lépe než don Clericuzio. Pokud chce být člověk skutečně milován, musí zároveň budit strach. Láska sama o sobě je vlastně opovrženíhodná, nepojí-li se s ní víra a oddanost. Co by mu byla platná láska, kdyby nebyla stvrzením jeho vlády?“ – ukázka z textu

„Jednou mi řekl, že když kupuješ, máš vzít svého obchodního partnera do čínské restaurace, ale jakmile prodáváš, pozvi ho do italské. Rozumíte tomu?“ přemítala nahlas Claudia. (…) „Ten bonmot dobře chápu. Typický filmový humor. Čínská jídla jsou laciná a tlačí cenu dolů, zatímco italské jídlo uspává a člověk ztrácí ostražitost. Miluju obojí.“ – ukázka z textu