Věk autoritářů: Jak kult vládců silné ruky ohrožuje demokracii ve světě

Všechno, co jste kdy chtěli vědět o dnešních autoritářích (ale báli jste se zeptat). 

Od roku 2000, kdy se Putin chopil moci v Rusku, se vzestup autoritářských vůdců stal stěžejním rysem globální politiky. Po Moskvě slavila obdobná taktika úspěch i v Pekingu, Dillí, Ankaře, Budapešti, Manile, Rijádu či Brasílii – a nakonec také ve Washingtonu. Lídry celé řady zemí, včetně několika světových velmocí, se v uplynulých letech stali konzervativní nacionalisté a populisté, budující kult osobnosti a prohlašující se za ochránce prostého lidu před zkorumpovanými institucemi, povýšeneckými elitami i nejrůznějšími hrozbami zvenčí. Představitelé takzvané politiky silné ruky bezohledně těží ze strachu běžných občanů, za nástroj si berou nostalgii po starých časech stejně jako nejmodernější technologie a neštítí se zneužívat ve svůj prospěch ani tradiční výdobytky demokracie. Na složité problémy mívají po ruce zdánlivě jednoduchá řešení, shrnutá do líbivých a pádných hesel, jejichž následnou nefunkčnost spěchají svést na právní překážky či intriky opozice. Jejich jména i pravou tvář známe všichni, přesto se lidé jako Putin, Trump, Bolsonar, Erdoğan, Si nebo Módí dlouhé roky drží u moci a napříč kontinenty se je snaží napodobit četní následovníci. Neradostný fenomén dnešní doby si proto zasluhuje zvýšenou pozornost a Gideon Rachman – ostřílený britský novinář a dlouholetý zahraničněpolitický komentátor Financial Times či listu Economist – ho ve své knize nejen trefně pojmenovává a srozumitelně analyzuje, ale též osvětluje jeho tragické následky pro celý svět. 

Rachmanova studie moderních autokratů a diktátorů by měla být povinnou četbou. Zkušený odborník na zahraniční politiku odhaluje pozadí a kontext mnoha současných problémů, v nichž se zmítá náš svět. 

„Wow. Myslím si, že geopolitickou situaci docela sleduji, ale po přečtení knížky jsem si udělala o moc lepší obrázek. Kniha je čtivá a ohromně zajímavá.“ – ze čtenářských ohlasů na CBDB.cz 

„Rachman poskytuje jeden z nejživějších a nejpronikavějších popisů nového autoritářství, které zachvátilo svět.“ – Foreign Affairs 

„Série poutavých a erudovaných esejí o globálním vzestupu autoritářských, nacionalisticko-populistických vůdců a jeho ničivém dopadu na liberálně demokratickou tradici.“ – The Guardian 

„Přesná analýza nedávného rozmachu pravicových despotů... čtivé, poutavé a nesmírně hodnotné.“ – Booklist 

„Rozsah autorových reportáží je ohromující. Jeho pronikavá analýza nabízí cenný pohled na znepokojivý globální trend.“ – Publishers Weekly 

Když se Putin poprvé objevil v roli nejvyššího představitele Ruska, nebylo na něm nijak patrné, že právě on v této funkci vydrží velmi dlouho – natož že vytvoří nový model autoritářského vůdcovství. Chaotická Jelcinova éra 90. let se pomalu chýlila ke konci a Putinův nástup do nejvyššího úřadu usnadnili jeho bývalí kolegové z KGB. Zároveň ho posvětili nejbohatší a nejmocnější ruští oligarchové, protože v Putinovi viděli postavu, která je neohrožuje – schopného správce státu a „neškodného pracanta“, jenž neohrozí zavedené vazby a zájmy.

Západ Putina vnímal jako relativně uklidňující postavu. V prvním televizním projevu z Kremlu, který přednesl na silvestra 1999, pouhých pár hodin po převzetí moci od Jelcina, Putin slíbil, že bude „chránit svobodu slova, svobodu svědomí, svobodu hromadných sdělovacích prostředků, vlastnická práva, tyto základní prvky civilizované společnosti“. V březnu 2000 vyhrál své první prezidentské volby, po nichž hrdě prohlásil: „Dokázali jsme, že se Rusko stává moderním demokratickým státem.“

Zkušení pozorovatelé ruských voleb tvrdili, že celý proces byl pečlivě zinscenovaný. Sám Putin se ani neobtěžoval vést předvolební kampaň. Přesto bylo příznačné, že cítil potřebu tvrdit, že se Rusko stává moderní liberální demokracií. O dvacet let později Putin stále seděl v Kremlu, ale tentokrát zvolil zcela odlišnou linii: s jistým potěšením deklaroval, že „liberální myšlenka zastarala“. Rusko, tvrdil nyní, se nemá od Západu co naučit. Liberálové „jednoduše nemohou nikomu nic diktovat, třebaže se o to v posledních desetiletích pokoušejí“.

– ukázka z knihy