Z nováčka v londýnské reklamní agentuře pana Randalla, který byl přijat na místo tragicky zesnulého textaře Deana, se brzy vyklube pěkné číslo.

Výmluvný Death Bredon má totiž daleko do kreativce, za kterého se tu umně vydává, nýbrž přišel vyšetřit okolnosti oné záhadné smrti pod schody. VRAŽDA POTŘEBUJE REKLAMU, stojí v titulu detektivního románu Britky DOROTHY L. SAYERSOVÉ, přestože by v něm mnozí reklamní pěšáci radši věděli, který krvelačný kolega ji spáchal a jaký měl motiv. A my sice víme, že její audioverzi pro vydavatelství OneHotBook načetl herec OTAKAR BROUSEK ML., jen zatím nevíme…

… čím vás tato slavná detektivka přilákala?
Tím, že jsem ji poměrně dobře znal. Poprvé jsem ji četl v osmnácti nebo ve dvaceti – a už tehdy se mi hrozně líbila. Tenkrát snad dokonce ještě víc než ty od Agathy Christie. Fascinovalo mě prostředí, do kterého je děj zasazen. Bylo znát, že autorka se ve sféře meziválečné reklamy pohybovala a že její výstřelky parádně zkarikovala. Odráží se to v míře nadhledu, díky kterému i po skoro devadesáti letech čteme dílo nadčasové. Vystihla totiž, nakolik jsme přinuceni žít pod tlakem obchodních sloganů a argumentů, které chtě nechtě ovlivňují naše rozhodování, a skvěle se tím bavila. A mě samozřejmě tenkrát bavily – a ještě teď baví – převleky lorda Petra, dokonalého šviháka ve stylu pozdějšího Jamese Bonda.

O zásadní vzestup britské detektivky a její fázi označovanou dnes jako „zlatý věk“ se ve 20. a 30. letech zasloužily všeobecně známá a uznávaná Agatha Christie a pak právě Dorothy L. Sayersová. Čím se od sebe podle vás liší?
Nevím, nakolik je to dáno českými překlady, ale přijde mi, že Dorothy Sayersová je modernější verze Agathy Christie. Kouzlo příběhů „královny detektivek“ je založeno spíš na prostředí „staré dobré Anglie“, které pochopitelně působí i na mě a užívám si ho, nicméně styl Sayersové se mi zdá přece jen živější. Obě dámy mají všechno dokonale promyšlené, takže publikum zpočátku vůbec neví, co ho čeká, ale o to v žánru jde: aby se nechalo překvapit, pohltit. Jednak je tu působivá hlavní postava lorda Petra, jednak Sayersová báječně kočíruje tempo jednotlivých scén – dlouhý monolog vystřídá div ne akční scéna, pak rytmus přejde zase do části, kde spisovatelka něco vysvětluje z pozice vypravěče nebo vylíčí něčí vnitřní monolog. Stylisticky je to neuvěřitelně bohaté a připomíná to tenisový – nebo pokud mám být stylový v souladu se zápletkou, kriketový zápas. Pamatuju si, že tím mě kniha ohromila už v mládí, a teď se jí to povedlo znova. Je prostě skvělá.

A čím se odlišují jejich pánští detektivové? Na jedné straně Hercule Poirot, na druhé straně Peter Wimsey?
Lorda Petera Wimseyho jsme četli česky jako „Petr“, ve shodě s překladem, protože to jméno v češtině existuje. A nám to s režisérem Michalem Burešem přišlo hezké říkat. A místo Mary „Maruška“. Krásné oslovení. I to mi přijde moderní. Jasně, dá se namítnout, jestli tím neubíráme příběhu z Londýna roku 1933 na autentičnosti, ale už když řeknete „Maruška“, cítíte, že se v tom ozývá vřelost. To se mi na češtině líbí.

A teď zpátky k porovnávání. Každý z těch detektivů má svébytný styl, byť v obou případech brilantní a noblesní. Lord Petr je víc do Bonda, takový jeho předobraz, než si ho po odchodu z námořní rozvědky vymyslel Fleming, kdežto Hercule staví na dedukci a mravenčí práci. Navíc není rodilý Angličan, z čehož občas vyplyne situační komika, kdežto lord Petr je přímo ztělesněním Brita, umí se i slušně předvádět a bere společenský cvrkot jako hru. Nebo ne, on si se životem doslova pohrává, je v něm i pořádný kousek dandyho Oscara Wildea. Oblíbil si hru na něco. Pěkné. A to u Agathy nenajdeme. Ať sledujeme pátrání slečny Marplové, nebo pana Poirota, jednají vždycky sami za sebe, oslňují nás dedukcemi či bystrozrakem, postupným kompletováním střípků skládanky. Zato lord Petr je duší hráč.

Je těžké Sayersovou načítat? Jaké nástrahy klade před herce text, který je do takové míry založen na ostrovní konverzační tradici a na dialozích tolika postav mužů i žen, intelektuálů i hlasů z lidu. Kolik odstínů jste musel při práci uplatnit?
Haha… já ani nepočítal, kolik rozdílných hlasů jsem nakonec v nahrávce vytvořil. Hodně. Moc mě baví malinko odlišovat každou figuru, a tím ji nějak charakterizovat. Myslím, že je to ku prospěchu věci a pro mě i příjemný herecký bonus, i když v tak zalidněném textu to dá zabrat. Ovšem když vidím, že se vzápětí smějí i režisér se zvukařem, je mi blaženě: v tu chvíli dostávám milou zpětnou vazbu od prvních dvou posluchačů. Britský způsob špičkování mám rád i díky zkušenostem z divadla, a to od Shakespeara až právě po Wildea. Elegantní pohotovost být za všech okolností nad věcí je úžasný dar.

Narazil jste v příběhu i na situace, ve kterých kultivovaný Brit uplatní metodu zvanou „understatement“ – tedy výpad náznakem, pomocí ironie a tak podobně, s jehož pomocí oponenta nebo i celou ctěnou společnost takříkajíc mezi řádky setře? Ovládají tohle i „smějící se bestie“ Češi?
Asi vám nepovím, proč to tak je. Přesto mám dojem, že tenhle způsob ironie je i nám částečně vlastní – už historicky, střetávali jsme se přece s kulturou německou, slýchali jsme židovský humor, byl tu svého času jemný Čapek. Zkrátka si myslím, že tohle umíme. Jenom jsme na tu schopnost za čtyřicet let komunismu pozapomněli. Třeba ve Vinohradském divadle na sebe herci bývali navzájem krásně ironičtí. Škoda že už se to dnes nepěstuje. V současnosti pozorujeme spíš návrat k metodám ulice: jak někoho neinteligentně pozurážet.

Přiměla vás tato detektivka změnit názor na svět reklamy a „reklamštiny“?
Vůbec ne. Vnímám její svět přesně tak, jak ho popisuje autorka. V téhle branži se občas sám pohybuju a vím, na čem je založená. Četba Sayersové mě maximálně ještě utvrdila v přesvědčení, že průmysl opravdu zůstane průmyslem. Reklama je byznys, a vůbec nezáleží na tom, jestli zrovna propagujete nejlepší mléko na světě, anebo olejíček na prdýlku. A vlastně je to spíš horší, protože vrostl i do politiky, což mě děsí. V knize najdeme třeba krásnou kapitolu popisující šlučkovní plán. O co jde? Aby šly cigarety Šlučka na odbyt, který utrpěl bezohlednými metodami konkurenčních Fuček, staly se součástí každé krabičky ústřižky představující poukázku na nejrůznější prémie, které se sbíraly, a za určité množství se pak daly získat třeba volné kilometry na vlak v první třídě.
Tyhle konkrétní reklamní metody se u nás nezavedly, zato tu máme vládu, která je celá postavena na marketingu, a to je hrůza. Nejde totiž jen o životy naše, ale i našich dětí a budoucích generací. S cigaretami se dá seknout, jenže systém vládnutí se dá změnit akorát jednou za čtyři roky – a ani tehdy se nic nemění, protože lidé politikům pořád skáčou na lep. A tak se v tom potácíme dál a dál a změní se to jedině ve chvíli, až se voličům podaří nahlédnout za roh jejich slibů a činů, což v dohledné době zrovna neočekávám…

Jste i vyhledávaným moderátorem. Takže kdybyste stál před úkolem shrnout obsah knihy štěpnou průpovídkou nebo sloganem, jak byste to formuloval?
Hm, těžká věc… Protřelá autorka si v textu čtenáře – v tomto případě posluchače – vede jako koně na parkuru, ale přímo slogan o tak vynalézavé vraždě…? No, snad mi ta skvělá dáma přes hradbu let promine, když si vypůjčím její zvolání ze samého závěru knihy, jelikož z voleje se jí hned tak něčím nevyrovnám. A tam Sayersová zvolá:
INZERUJTE, NEBO ZHYŇTE!
Co k tomu dodat?

Otakar Brousek ml. (* 1957)
Po dokončení studií na Pražské konzervatoři (1978) hrál dvanáct sezon v kladenském divadle a poté přijal angažmá v Městských divadlech pražských, kde ztělesnil mj. Dumasova d’Artagnana. Od roku 2008 byl stálým hostem v Divadle Na Fidlovačce a od roku 2012 působí v Divadle na Vinohradech. Před kamerou stanul poprvé ještě coby student v prázdninové romanci Údolí krásných žab (1973) a od té doby ztvárnil desítky rolí v TV filmech, pohádkách i seriálech (Zdivočelá země, Labyrint, Ohnivý kuře, Ach, ty vraždy! apod.). Na plátně se objevil např. ve snímcích Hop – a je tu lidoop, Svatba upírů, Bumerang nebo Snowboarďáci. Jeho sametový hlas se uplatňuje při moderování i v dabingu: promlouvají jím třeba Ralph Fiennes, Russell Crowe či David Thewlis ze série o Harrym Potterovi.