Kdo by neznal TŘI MUŠKETÝRY – příběh lemovaný přátelstvím na život a na smrt, kuráží, dvorností, humorem, ale i podlou záští a nezměrnou vášní! Jedinečnou klasiku z pera Alexandera Dumase staršího načetl nově ve studiu jeden z nejžádanějších herců své generace: JAROSLAV PLESL. Člen souboru Dejvického divadla, laureát Ceny Alfréda Radoka, držitel sošky Českého lva a milovník hradů i zámků se ponořil do dobrodružných eskapád slavných hrdinů s gustem a výrazovým rejstříkem sobě vlastním. Příznivcům velkého vypravěče epochy romantismu připravil mimořádný posluchačský zážitek, o který se s námi podělil v rozhovoru. 

Jak se herec cítí, když načítá takovou velkou klasiku? Obestřel vás pocit zodpovědnosti, nebo jste si zkrátka ten nesmrtelný příběh užíval?

Zažíval jsem směsici obou pocitů, protože je to opravdu klasika z nejklasičtějších. Historii zbožňuju a od dětství jsem miloval vše, co je s Dumasovými mušketýry spojené. Nevynechal jsem jediný film. Přesto by mě nikdy nenapadlo, že bych se jich někdy směl sám dotknout, aspoň ne v ucelené textové podobě osmadvaceti hodin čistého času. Přiblížit takto známý materiál nějakým novým, neoposlouchaným způsobem beru jako velkou hereckou výzvu a zároveň je to pro mě ryzí radost. Snažili jsme se s panem režisérem Pekárkem přistupovat k textu jak s velkým respektem, tak s trochou nadhledu, abychom zdůraznili dobový pel, který k literatuře éry romantismu nezbytně patří. 

Vzpomenete si na vaše první setkání se Třemi mušketýry?

Nevybavím si ho už dopodrobna, nicméně si pamatuju, jak jsem v klukovském věku tomu příběhu ohromně fandil. A taky si moc dobře vzpomínám, jak jsem byl tenkrát na prohlídce zámku Sychrov, který vlastnila rodina Rohanů, kteří měli titul princové královské krve a po Francouzské revoluci emigrovali mimo jiné do Čech, kde získali šlechtický inkolát. Rodová větev Jindřicha Ludvíka měla knížecí panství v severovýchodních Čechách, a přitom byli příbuzní s francouzskými panovníky. V jejich letopisech se proto najde hned několik příběhů, které známe i z epopeje o Třech mušketýrech – včetně toho o přívěscích Anny Rakouské. Už tehdy mě ty příběhy uhranuly a já v Rohanech viděl reálné předobrazy románových hrdinů.

Používáte i vy při čtení nějaký reálný předobraz ve studiu?

Při studiovém čtení si vždycky zkouším někoho představit. Pochopitelně pouze v hrubých obrysech. Připíšu si to při přípravě jako poznámku k monologu či dialogu, vypíchnu si třeba slůvko „dědek“ nebo „slizoun“. Jsou to pro mě sice jen drobné signály, a přece v tom fofru za pultíkem můj mozek navádějí, abych v interakcích – na kterých Dumasovy prózy do velké míry stojí – dokázal pohotově přepínat. U tohoto typu románu se navíc můžu i trochu odvázat: důmyslně střižené romantické dobrodružství má řadu společných atributů s klasickou pohádkou, a tak si náležitě užívám, že je mi dopřáno si s nimi pohrát.

Máte nějaké oblíbené zpracování Tří mušketýrů?

Každé pojetí – i to lehce parodické – má něco do sebe. Říkám si spíš, že nejzajímavější je pro mě pozorovat, jak se vnímání příběhu během sto osmdesáti let proměnilo a jak si v něm každá doba nachází a akcentuje něco jiného. Na začátku byla filmová zpracování Dumasovy předlohy trochu naivní a hodně romantická, zatímco verze z poslední doby se zaměřují na oblast politiky nebo se do hloubky zabývají psychologií figur, což ve starších filmech nebo divadelních hrách není tak patrné. A samozřejmě platí, že každý další interpret, scenárista i režisér si přidají něco nového, což je fascinující.

Do kterého z trojice, respektive čtveřice hrdinů byste se za dob Ludvíka XIII. vtělil nejraději?

Nejspíš bych váhal mezi Aramisem a Athosem. Oproti d’Artagnanovi jsem už asi přece jen trochu odrostl, zato Athos neboli hrabě de la Fère vyniká vyrovnanou povahou a životními zkušenostmi, což jsou rysy, po kterých sám toužím. A Aramis mě zase láká svou elegancí, oduševnělostí a sečtělostí.

Ptala se: Michaela Merglová

_________________________________

Alexandre Dumas st. (1802–1870)

Míšenec z rodiny generála Napoleonovy Grande Armée, vlastním jménem Dumas Davy de la Pailleterie, se navzdory neucelenému vzdělání a tehdejším rasovým předsudkům stal fenoménem, byť mu v soukromí štěstěna nepřála ani na vrcholu slávy. Vášeň k divadlu ho přiměla opustit místo písaře vévody orleánského a později pod jejím vlivem neúspěšně investoval do vlastní scény. Historickým látkám, ve kterých jedinečně propojoval dramatické zápletky a věrohodné obrazy dobových mentalit, se věnoval od roku 1839 na popud dějepisce Augusta Maqueta, jenž mu byl konzultantem a někdy též tichým spoluautorem. Dumasova buldočí píle záhy došla naplnění: nejplodnější reprezentant galského literárního romantismu stále zůstává i nejčtenějším francouzským spisovatelem. Přestože pro snobskou kritiku byl jeho „továrně epický“ styl románu nepřijatelný už v půli 19. století, bezesporu náleží k otcům-zakladatelům žánrové prózy a výrazně přispěl ke zpřístupnění četby masám formou novinové serializace a dramatizace. Jeho erbovní díla Tři mušketýři (1844; další pokračování vycházela až do roku 1850), Hrabě Monte Christo, Královna Margot, Černý tulipán, Lady Hamiltonová a plejáda dalších inspirovaly nesčetné epigony i filmové verze. Jen mušketýrská filmografie čítá pěkných pár desítek počinů: nejoblíbenější je patrně lehce obrazoborecký diptych s Michaelem Yorkem jako d’Artagnanem v režii Richarda Lestera (1973). Nejnovější adaptaci uvedl roku 2023 režisér Martin Bourboulon.