Ve své knize Skutečná cesta ven popisujete dospívání v dramatických 90. letech, v období silného celospolečenského rasismu. Jak vnímáte tehdejší dobu v kontrastu s dneškem, změnilo se něco k lepšímu?

Ono to funguje ve vlnách. Chvíli jsme „populární“ my, pak jsou to syrští uprchlíci, pak Ukrajinci, a až dojdou Ukrajinci, přijdeme na řadu zase my. Median dělal dva průzkumy, jeden v roce 2014 a jeden loni. Ten z roku 2014 říkal, že nás nepřijímá 91 % respondentů ze vzorku 2000 lidí, v loňském to bylo už 86 %. Lze tedy říct, že podle tvrdých dat se přijetí Romů o pět procent zlepšilo.

Ve skutečnosti jsou místa v republice, kde se nezměnilo vůbec nic, a pak místa v rozvinutějších regionech, jako je například Praha, v níž žije hodně cizinců a mladých lidí v produktivním věku, kde se situace změnila výrazně. Když mě zkontrolují v Praze policajti, vykají mi. Zkontrolujou mě, zasalutujou, jedeme dál. Když přijedu do Chomutova a zastaví mě policie, tykají mi a ptají se mě, kde jsem ukradl auto. Můžu tedy říct, že v Praze se vnímání Romů změnilo, ale jinde úplně ne. 

Co je podle vás možným řešením – nebo spíše prvním krokem k řešení – tohoto vnímání?

Kdybych to uměl vyřešit hned, tak si to nechám patentovat a budu to prodávat po celém světě. Ale realita je taková, že většina té práce leží na nás jako na komunitě. Podle mě pomůže, když půjdete do obchodu, kde vás bude obsluhovat Romka. Když si půjdete nechat opravit auto a automechanik bude Rom. Když půjdete k doktorovi a ten bude Rom – i když v současné situaci to dopadne tak, že 90 % pacientů se od něj nebude chtít nechat ošetřit. V momentě, kdy uvidíte Romy v různých pozicích kolem sebe a budete to brát jako naprostou samozřejmost, se podle mě negativní vnímání Romů posune. Myslím si, že je to práce ještě na další dvě, tři, čtyři generace, ale dnes už není Rom středoškolák, vysokoškolák nebo jakkoli úspěšný Rom žádnou výjimkou, což se o 90. letech říct nedalo. Věřím tedy, že jsme se v tomhle směru posunuli a že za tři čtyři generace už to bude úplně normální. Snad.

Tohle jste popisoval i ve své knize, kde jste psal, že váš bratr byl vnímán jako ukázkový Rom, integrovaný většinovou společností. Vy jste dělal věci, které by jiným dětem prošly jako klukoviny, zatímco v případě Roma byly okamžitě kriminalizované. Jakým způsobem se člověk naučí vyrovnat s tím, že se k němu lidé staví jinak na základě jeho barvy kůže?

S tím se vyrovnat nejde. Můžete to podle mě přijmout jako fakt, jako věc, která se vám stala a pravděpodobně se vám bude dít i nadále. Myslím, že je důležité přijmout, že věci takové jsou, a doufat, že třeba moje děti už podobné problémy mít nebudou. 

Pro mě osobně byla šíře vašich zkušeností a systémovost rasismu, kterou jste zažil a popisujete v knize, velmi šokující a přiměla mě o těchto věcech přemýšlet jinou optikou. Věříte, že sdílením podobných zkušeností, jako jsou ty vaše, se může společnost naučit větší empatii, nebo je to jen utopické přání?

To, co říkáte, jsem slyšel za poslední dva nebo tři týdny od spousty dalších lidí, takže si myslím, že jsme trefili hřebíček na hlavičku a podařilo se nám lidem ukázat, jaká je skutečnost. Divila byste se, kolik lidí si dělá názory na Romy, aniž by v životě nějaké potkali. Je to tím, že média – i ta mainstreamová – velmi často pomáhají šířit určitý narativ o Romech a spousta lidí si bohužel dělá názory podle televize a internetu. Takže jestli se mi podařilo vyvolat ve čtenářích alespoň snahu zamyslet se nad tím, co tady Romové prožívali, pak moje knížka splnila svůj účel. 

V posledních letech se na romskou literaturu upírá čím dál více pozornosti. Magazín iLiteratura.cz uveřejnil v říjnu podcast, kde byla romská literatura jedním z témat – rozebíralo se tam, že má nyní v tuzemsku dobře našlápnuto a že možná roste i zájem veřejnosti o knihy romských autorů. Máme tu nakladatelství Kher, které se na ně zaměřuje, další knihy vyšly v Pasece či Hostu...

Osobně bych neřekl, že se na romskou literaturu upírá více pozornosti. Česká společnost není nastavená na to, aby si plánovaně kupovala romské autory – z hlediska nakladatelství je to obrovský obchodní risk. Kher na to naštěstí získává peníze z různých zdrojů a dotací, třeba v případě Hostu a OneHotBook ale byla investice do mé knihy docela riziko.

Romská literatura tu nicméně není dva roky, ani pět nebo deset let, ale je tady déle než půl století. Můj prastrýc na Slovensku byl uznávaný básník a prozaik a měl dvě státní vyznamenání. Já sám o sobě nikde nemluvím jako o romském autorovi – jsem prostě autor. Když jsem ale přišel s knížkou, byl jsem automaticky zaškatulkován jako romský autor, aniž se mě na to kdokoli zeptal. I když je od nás Slovensko pár desítek kilometrů a ve společnosti bývají víc rasističtí než my, svoje romské umělce oproti nám výrazně více podporují, a to kontinuálně celých padesát let. V Česku oproti tomu není standardem, že by se romští autoři vydávali, a je to škoda. Máme spoustu dobrých spisovatelek, které se podařilo hlavně díky práci Kheru za poslední dva roky vydat – vyšly sbírky Samet blues, Všude samá krása a také paní Fečová (Den byl pro mě krátkej – Olga Fečová, pozn. red.) –, spíš se to ale teď náhodou sešlo.

Budu samozřejmě rád, pokud ten posun skutečně nastane. Osobně jsem byl připravený na negativní reakce, když jsem knihu vydal, a ty skutečně chodí, ale zároveň jsem velmi příjemně překvapen z toho, kolik mám pozitivních ohlasů. A co je důležité, chodí mi daleko víc pozitivních ohlasů než těch negativních. 

Když jsme u pozitivních ohlasů, pro audioknihu jste společně s kapelou Trio Romano vytvořil hudbu, která sklízí pochvalné reakce. Jakou roli pro vás hrála muzika při dospívání a co pro vás znamená dnes?

Vyrůstal jsem v rodině, kde byla muzika prostředkem komunikace. Byla tak důležitá, že přehlušovala všechno ostatní. Nebylo zvykem se ptát, jak se tvoje dítě jmenuje nebo jak se má, ale na co hraje. Od tří nebo čtyř let jsme už se všemi sourozenci seděli u klavíru a poprvé jsme vystupovali na festivalu v roce 1987, kde mi bylo 5 let.

A hudba je pro mě důležitá dodnes. Teď sedíme v pracovně, kde je klavír, a mám tady pět kytar, a když se potřebuju uklidnit, tak hraju. Je to navíc dobrý prostředek, jak komunikovat s gádžama. Jestli gádžové něčemu rozumějí a přijímají to, pak je to muzika. Každý gádžo si chce zatancovat na romský čardáš. Nevěřila byste, jak mi bylo, když jsem viděl tancovat Havla pod pódiem, to bylo super.

Jedna z písniček, kterou jste pro audioknihu nahráli, sice zní vesele, ale pochopila jsem, že text úplně veselý není…

To je Joj mamo, bokhaľo som, což v překladu znamená „Mami, já mám hlad“. Je to čardáš, což lidi vždycky chytne. První písnička, kterou jsme tam zahráli, byla napsaná jako čardáš, ale my jsme ji zahráli jako swing, protože čím jsem starší, tím víc se přikláním ke swingu a jazzu. Ale ano, je to sice veselá hudba, ale má smutný text – dítě říká mámě, že má hlad, a prosí ji, aby mu dala aspoň korunu, aby si mohlo koupit něco k jídlu.

Jsou podobné motivy pro romskou hudbu typické?

Kultura vždycky odráží, čím lidé, kteří ji tvořili, procházeli, takže spousta motivů v romské hudbě pochází z koncentráků – třeba takzvaný Cikánský pláč, což je jedna z nejznámějších romských skladeb, houslový motiv, k němuž se zpívá o tom, jak Romy mlátili dozorci. Když se pak dnes podíváte na Slovensko, ale i na některá místa po Čechách, uvidíte, že spousta Romů žije v něčem, co si my ostatní nedokážeme ani představit. Vy pravděpodobně bydlíte v bytě, máte výplatu a žijete s nějakým rozpočtem, na který jste zvyklá. Já to mám stejně, ale jsou rodiny, které nemají co jíst. To se pak v kultuře odráží a myslím si, že ta má kniha je právě i o tom.

Bavili jsme se tady o tom, že média podporují určité stereotypy v zobrazování Romů. Do jaké míry je tedy Rom-hudebník stereotyp?

Je to velký stereotyp, stejně jako Rom-kapsář. Já bych třeba neuměl ukrást nic. Ale o tom jsou stereotypy. Moje sestra, která je ekonomka, neumí třeba zahrát na nic. Naproti tomu bráchovy děti jsou multitalentované, jeho starší dcera hraje jako Paganini, mladší je klavíristka a obě hrají skvostně. A to má ještě nejmladší dceru, která vystrkuje růžky zatím, ale třeba z nich bude nejtalentovanější.  Zato moje děti neumějí hrát na nic.

Mrzí vás to?

Mrzí mě to hodně, jak jsem říkal, v rodině se často ptají: „Na co hraje tvoje dítě?“ A když musím odpovědět, že na Playstationu, zamrzí to. V rodině jsme často multiinstrumentalisté, já sám hraju na pět hudebních nástrojů a trochu jsem doufal, že děti budou alespoň zpívat. Ale tak hlavní je, že jsou šťastné a zdravé. 

Řešili jsme hudbu jako stereotyp, dalším je důraz na komunitu a na vzájemnost…

V romské kultuře máme něco, čemu se říká paťiv. Je to úcta jednoho Roma k druhému a úcta k celé komunitě. Do jisté míry je to způsob, jak romská komunita přežila. Dnes už ale romská soudržnost není tak silná. Ještě v 90. letech jsem se cítil jako doma, kdekoli jsem byl. Jakákoli rodina pro mě byla teta a strejda. Když jsem před dvaceti lety přijel do Kosova mezi Romy, normálně jsem tam s nimi žil. A to je paťiv. Je to součást naší kultury a způsob, jakým jsme přežili těch tisíc let.

Právě Kosovu a válce v Jugoslávii věnujete poslední část knihy. Vyrazil jste tam na humanitární misi, když vám bylo 17 let, a vaše tehdejší zážitky, které tam popisujete, jsou šílené…

Já vím. Zrovna teď jsem říkal v jednom rozhovoru, že udělat to dnes moje dítě, tak ho uškrtím. Ale to byly devadesátky, byla to taková divočina, že bylo možné všechno. 

V knize píšete, že jste tam vyrazil, abyste pomohl tamní komunitě Romů, a popisujete reakci české společnosti trochu jako příznačné „chceš-li pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene“. Vnímal jste nyní s odstupem let nějakou změnu, když se v souvislosti s válkou na Ukrajině upozorňovalo na problematiku tamní romské komunity, která sem před konfliktem prchala?

Viděli jsme zase selektivní pomoc, což pro mě bylo něco neuvěřitelného. Na Romea.cz jsme dokumentovali situace, kdy uprchlík jako etnický Ukrajinec, jinými slovy běloch, bez problému zapadl do systému, zaregistrovali ho, pomohlo se mu s ubytováním, dostal příspěvek, začlenil se tu do pracovního procesu… Zatímco Romové spali na nádraží v Brně venku v zimě. Přišlo mi šokující, že se tady postavilo stanové městečko, do kterého se nastěhovala drtivá většina všech romských uprchlíků, a přistupovalo se k nim úplně jinak, než k Ukrajincům-bělochům. Považuji to za projev toho, o čem jsme se bavili na začátku – už je to sice jen 86 % společnosti, ale pořád je tu velký odpor vůči Romům. V tom stanovém městečku pomáhaly romské organizace a dělo se tam v podstatě totéž, co v té Černé Hoře v roce 1999 – spousta zahraničních společností sice pomáhala, ale tady jsem mezi Čechy s apelem na pomoc neuspěl. Nutno říct, že tehdy pomohl Člověk v tísni a Diakonie Broumov, a věřím, že tyhle organizace to dělají i dnes. Ale v únoru jsme přesně viděli, jak umíme být otevření vůči lidem, kteří potřebují pomoc, a zároveň být selektivní a říkat: „Tomu pomůžeme méně, nebo radši vůbec.“ Bylo mi úplně zle, když jsem viděl, že romské děti spaly ve vlacích na nádraží nebo v Brně na zemi pod dekami, zatímco jsme věděli, že bílí Ukrajinci nemají žádné problémy.

Takže vlastně za těch dvacet let nedošlo k žádné změně.

Bohužel se projevuje ta typicky česká povaha, kdy se umíme stmelit, když je fotbal a hokej, a teď jsme viděli, že i v politice se část lidí stmelila. Jenže v tom, abychom pomáhali romským uprchlíkům, se spojit neumíme. Myslím, že opravdu musíme počkat tři, čtyři, pět generací. Jenom opravdu přeju všem těm lidem, kteří se takhle chovají, aby nikdy nepotřebovali pomoc, jakou potřebovali tihle uprchlíci, protože nevím, jestli by se jim líbilo, kdyby je někdo selektoval na základě barvy pleti – a pomohl mně, zatímco jim ne.

Zážitky, které z pobytu v Jugoslávii popisujete, byly skutečně šokující, ale na co jste ze své tehdejší práce dodnes nejvíce hrdý?

Nejvíc hrdý jsem na to, že jsem přežil žloutenku. Když jsem se vrátil do Čech, vážil jsem 39 kilo a vypadal jsem jako bych se právě vrátil z Dachau. Ale tahle zkušenost pro mě znamenala úplný obrat v mém životě. Pokaždé, když je mi špatně a jsem na dně, řeknu si, že na tom nakonec nejsem tak zle. My si tady sice stěžujeme na rasismus a chudobu a objektivně tady ty problémy jsou, ale proti tomu, co prožívali lidé tehdy v Jugoslávii, si my žijeme jako páni. A to je to pozitivní, co jsem si odtamtud přivezl.

Takže vždycky může být hůř?

Je to tak. A takový konflikt může nastat snadno, jen si vezměte, do čeho se dostali naše prarodiče. Půlka mojí rodiny byla v koncentráku, babička s dědou se schovávali ve sklepě, můj druhý děda skončil v koncentráku a jeho šest bratrů zastřelili Němci. Děda prošel šest koncentračních táborů a jediným důvodem, proč přežil, bylo to, že hrál na housle Němcům. A teď si to představte – vážený muzikant, učitel, první vzdělaný Rom u nich ve vesnici, a najednou tenhle člověk skončil v koncentráku. Takže ano, vždycky může být hůř.

Abychom neřešili jen těžkou dobu a ošklivé zážitky, obraťme teď list. V knize zmiňujete lidi, kteří pro vás byli inspirací a velmi vám během vašeho dospívání pomohli. Máte nějaké další historky, které se do knihy nevešly, ale rád byste se o ně podělil nyní?

Člověk z té knížky snadno dostane depresi, ale zažil jsem i spoustu skvělých věcí. Mluvil jsem tam třeba o ředitelce základní školy, paní Mardešičové. Byla jedním z prvních lidí, které jsem potkal, co si uvědomoval rozdíl mezi Romem a Neromem, a přizpůsobila tomu systém vzdělávání. Získala si tím u mě obrovský respekt, vnímal jsem ji jako naprostou autoritu, což se málokdy stává.

Další skvělý člověk v mém životě byl šéfredaktor iDnes.cz Michal Hanák. Když jsem jako mladý člověk přišel do redakce iDnes.cz, kde mě nikdo neznal, byla ve společnosti opravdu silná protiromská nálada. Ale Michal Hanák řekl: „V pohodě, tenhle kluk pracuje a já ho tu chci.“ To samé Honza Dvořák, na jehož místě teď pracuju. Od té doby uplynulo už dvacet let a pořád tam jsem. Dneska tam máme šéfredaktorku Naďu Petrovou, ve které mám stále oporu, a jsou tam další lidé, kterým můžu bezmezně věřit. Tereza Janků, to je snad moje celoživotní parťačka.

A pak třeba to zmiňované setkání s Václavem Havlem pro mě bylo úplně neskutečný. Potkal jsem se s ním několikrát, ale poprvé to bylo něco – vidět se s prezidentem republiky, navíc takhle skvělým prezidentem, bylo to neskutečné.

To jsou jen některé věci, co se už do té knížky nevešly. Prožil jsem ale spoustu úžasných věcí, potkal spoustu lidí, co mě v životě inspirovali, spoustu skvělých ženských… Ale to by byla asi tak dvojnásobně dlouhá kniha. A trochu jiná.

Když jste zmiňoval Václava Havla, jak vaše setkání probíhalo?

Asi šest měsíců poté, co jsem se vrátil z Jugoslávie, jsem ho potkal v Tančícím domě na konferenci, kde měl projev. Byl jsem tam představen jak jemu, tam Madeleine Albrightové. Tehdy jsem byl trochu aktivistický idiot, protože jsem měl dostat nějakou cenu a já jsem ji odmítl s tím, že z rukou toho agresora ji nechci. Tedy od Albrightové. Byl jsem mladej a blbej aktivista a netušil jsem, jak se věci ve skutečnosti mají. Ale jestli tu byl z českých politiků pro mě někdo morální vzor, tak se hrdě hlásím k havlistům.

Ještě bych se vás ráda zeptala na proces nahrávání audioknihy…

Skvělý to bylo. (smích)

Jak se to lišilo od ostatních veřejných vystoupení, která jste v minulosti absolvoval?

Už jsem nahrával v několika profesionálních studiích, takže to pro mě nebylo úplně nové. Lišilo se to ale především tím, že tady byla celá kapela dohromady. Když jsem se hudbou živil, cvičili jsme pravidelně každý týden. Teď jsme s kapelou měli jednu zkoušku přímo na křtu knihy a druhou při zahájení nahrávání audioknížky. Nebyli jsme spolu sehraní, ale myslím, že to v té hudbě není poznat. A navíc jsme se u toho královsky bavili. 

To, že jste se bavili, poznat rozhodně bylo.

Když se člověk hudbou neživí a má ji jen jako koníčka, může si do ní dát, co chce, a není vázaný, co po něm chce producent. Tohle mi poskytlo vydavatelství OneHotBook, protože řekli „přijď a nahraj si, co chceš“, a tak jsem přišel a nahrál jsem, co jsem chtěl. Kluci z kapely byli skvělí a myslím, že je to na tom výsledku poznat.

A co samotné čtení, jaké pro vás bylo, když se jedná o vaše osobní vzpomínky a musel jste je tak prožívat znovu?

Naštěstí se známe s režisérem Michalem Burešem už z dřívějška. Absolvovali jsme spolu jedno natáčení, kde na mě tlačil mnohem víc než u nahrávání téhle knížky, takže jsem byl připravený na všechno. Překvapivé pro mě bylo zjištění, že po třech hodinách už člověk nemůže vůbec mluvit – vždycky jsem si myslel, že to nic není, protože namlouvám různá audia a podcasty, ale po třech hodinách toho má člověk opravdu plné zuby.

Navíc jsme hodně improvizovali, protože psaná forma není stejná jako audioverze. Režisér tedy často dával instrukce typu „tak něco řekni“, najednou máte deset vteřin, abyste to vymysleli a řekli. Bylo to opravdu hodně rychlé, ale velmi profesionální, protože Michal a celý ten mančaft, co tam je, jsou profíci. Takže až budu příště načítat audioknihu, budu už vědět, do čeho jdu. 

Když jsme tedy u toho, jaká další témata byste rád zpracoval opět knižně?

Jednak bych chtěl napsat knížku o fotbalu, protože jsem velký fanoušek. A pak mě láká téma hudby. Emil Ščuka napsal knížku o romských muzikantech a já bych rád napsal i knížku o neznámých romských muzikantech. Potkal jsem spoustu skvělých hudebníků, kteří se neprosadili, protože neměli štěstí. O nich bych tedy rád psal.

A na závěr ještě poslední otázka. K jakému publiku doufáte, že se vaše audiokniha dostane?

Ideálně ke všem, ale na začátku jsme se tu bavili o 86 % lidí, kteří podle průzkumu Romy nepřijímají. Kdyby se to k nim dostalo a každý třicátý se zamyslel a řekl si: „Ty jo, ale ono to fakt mohlo bejt pro ty Romy těžký,“ považoval bych to za úspěch. A třeba by to pak nebylo 86 %, ale třeba jen 60 %. Teď se to číslo snižuje o 5 % za 7 let. Kdybychom to dostali na 5 % za rok, bylo by to opravdu fajn.

Ptala se Michaela Merglová

 _________________________________

Patrik Banga (* 1982)

Český novinář, moderátor a hudebník romské národnosti, původní profesí programátor. Pochází z pražského Žižkova, ke kterému se celý život hlásí. Svou novinářskou kariéru začal v Jugoslávii, odkud v roce 1999 psal zpravodajské články pro česká média. Od roku 2007 pracuje pro server i DNES.cz, kde působí (s dvouletou přestávkou v ČT) doposud. V roce 2012 se podílel na tvorbě dokumentárního filmu Ghetto jako systém, z cyklu Intolerance, jehož námět vznikl na základě Bangových reportáží z ubytoven v Ostravě (režie M. Petrov). V hudební branži působil se svými bratry Radoslavem (známější pod pseudonymem Gipsy) a Gyullou již od třinácti let. S prvně jmenovaným zakládal kapely Syndrom Snopp (transformace z původních Kalo rikonos) a známější Gipsy.cz, kde hrál na kytaru a zpíval. Se starším bratrem Gyullou občasně působil v kapele Trio Romano kde hraje na cokoliv, co zrovna dostane do ruky. Ovládá hru na několik hudebních nástrojů (klavír, kytara, baskytara, flétna). Je spoluautorem některých hudebních pasáží v pohádce O chytrém, ale prolhaném zloději Bajcůrovi, kde ztvárnil hlavní roli Bajcůra. Taktéž napsal dvě povídky ve sbírkách Všude samá krása a Samet Blues, které v roce 2021 vydalo nakladatelství Kher. Byl členem Rady vlády pro záležitosti romské menšiny, odkud ale pro nezájem tehdejšího premiéra Petra Nečase odešel. Je také úspěšným blogerem. V roce 2022 mu v nakladatelství Host vyšla biografie s názvem Skutečná cesta ven. Více informací o autorovi najdete na banga.cz.