Já, Claudius

„Bohové vždycky nechají vyhrát toho, kdo o to nejméně stojí…“

Byť i on je pokrevně spřízněn se zavražděným Juliem Caesarem, přišel na svět jako nedochůdče, kulhá a koktá. Naštěstí má ale stále dost rozumu na to, aby v atmosféře naplněné starověkými předsudky předstíral slabomyslného. Dění v pyšném srdci Římské říše na úsvitu křesťanského letopočtu pozoruje zpovzdálí, protože nejzákeřnější příbuzní by s ním stejně neusedli ani k svačině. O to věrněji je však Tiberius Claudius Drusus Nero Germanicus přezdívaný Clau-Clau-Claudius Hlupák, upozaděný člen dynastie zdejších prvních císařů, pronikavým kronikářem zmaru. Odmala chtěl být dějepiscem, nyní je tajným republikánem a vskrytu se kochá i nadějí, že jeho fascinujícím svitkům lidé za dva tisíce let porozumějí daleko snáz.

Popisuje v nich brutální hry o trůny ve státě, který údajnou civilizovanost prosazuje ne prozíravou správou věcí veřejných jen tu a tam utuženou krví a železem, nýbrž pletichami, bratříčkařením a travičstvím. Mentalitu jeho rodu provází už tenkrát chorobná ctižádost, úzkostná pedanterie či přesvědčení, že autokrat má pravdu, i když ji nemá. Claudiova peprně pochmurná zpráva o úpadku antického kolosu za vlády zakomplexovaného Augusta, paranoidního Tiberia a zvráceného Caliguly nastoluje logickou otázku: kdo tu vlastně zdegeneroval? A ironie osudu nebere konce. Opilí bohové hrají nejradši kostky a jedno obrodné hnutí už hlásá myšlenku, že poslední budou prvními!

Fiktivní autobiografie příslušníka juliánsko-claudiánské dynastie Říma z 1. století n. l. se řadí mezi stovku nejváženějších anglických románů. Slávu příběhu o tom, jak lehce se vládci zvrhli v parodii sebe sama už v prvopočátcích Evropy, pozvedl k nebesům i seriál BBC (1976) s Derekem Jacobim v životní roli.

V kompletním zvukovém znění vychází česky poprvé!

„[Bez patřičných znalostí] dnes už patrně nedokážeme dostatečně uctít veškeré jeho zásluhy v roli letopisce ani vytříbenost jeho podání. Mějme ovšem na paměti, že to byl autor, kdo dal Claudiovi hlas, a čí je to hlas – hlas výřečný, sváděný bezpočtem odboček, ponoukaný klepy a skandály, a přece nevzrušeně věcný a střízlivý. (…) Takový má být historik, neboť ani dějiny nejsou ničím jiným než vyprávěním.“ – romanopisec Barry Unsworth, držitel Heinemannovy ceny

„[Graves] nám dopřál velký svátek představivosti. A tak se i nadále všeobecně uznává, že předložil vzor, jak psát historický román: za pomoci soucitného hrdiny, který tak pronikavě promlouvá do dění.“ – spisovatelka Hilary Mantelová, dvojnásobná laureátka Bookerovy ceny

„O majestátu takzvaného ‚nespolehlivého‘ vypravěče, jenž byl coby moderní literární trik vynalezen někdy kolem roku 1915, byly už popsány ne stohy, ale přímo stodoly papíru. Zadrhávající Claudius je ale mezi nimi zdaleka nejpůsobivějším mluvčím.“ – The Independent

„Bez těchto výstředních análů, bez této jedinečné směsice antické komedie a hrůzy (…) by nevznikla Rodina Sopranů, natož Martinovy Hry o trůny…“ – thebubble.org.uk

Starý muž mě pak vzal za ramena. „Já ti něco povím, Claudie. Jsem už hodně starý, a třebaže vypadám ještě svěží, mám konec na dosah ruky. Do tří dnů zemřu. Vím to. Těsně před tím, než člověk zemře, má najednou takovou divně jasnou hlavu. Vidí do budoucnosti. Poslyš: chceš prožít dlouhý, užitečný život a dočkat se nakonec poct? (…) Pak přeháněj kulhavost, schválně koktej, předstírej často, že jsi nemocný, tvař se, že tě rozum opouští, trhej hlavou a pohrávej si rukama při veřejných nebo poloveřejných příležitostech. Kdybys viděl tak daleko jako já, pochopil bys, že je to tvá jediná naděje, jak zůstat v bezpečí a jak se nakonec dožít slávy.“ – ukázka z textu